Určitě to znáte. Plácáte se v posteli (já tomu říkám "sušenkování"), ten vedle vás spokojeně oddychuje, jsou dvě ráno. Všichni spí a vy jste jak sušenka, která se převrací z boku na bok a nemůže spát. Teda spala by, až by brečela. Jemomže... Mozek jede, jako kdyby bylo poledne a důvod je jednoduchý - prostě máte starosti.
Hlava vymyslí takový blbosti (pro jemné nátury), a takový hovadiny (pro nás, co si nehrajeme se slovíčky), že to nemá obdoby. Hezky zleva, zprava, zespoda a zhora projde tisíckrát jednu jedinou myšlenku, která se opírá o strach, nebo o ublížení.
.... a tak sušenkuju v posteli a moje hlava jede....
Už jste to zažili?
Když jsem na sobě začala pracovat, pochopila jsem při tom svém sušenkování, že
➡️hlavní spouštěč je můj strach, že selžu, nevydělám, nejsem moc dobrá, nestačím zaplatit to důležité, že se nedokážu změnit, že můj chlap mě nemiluje, že......
➡️nemá smysl vymýšlet bejkárny, protože mi to v ničem nepomůže
➡️nemá smysl nadávat na to, že nemůžu spát, protože ublížení a pocit nespravedlivosti to všechno ještě zhorší
➡️když budu podporovat to hnusný, tahám si do života ... TO HNUSNÝ! ( Jako fakt? To si dělaj srandu, já ne, to on, ona, oni!!!)
➡️ten vedle mě má své sny a myšlenky a i když ho vzbudím, nijak se mi neuleví
➡️strach je špatný rádce
➡️imaginární rozhovor s mou šéfovou, které musím vysvětlit, že její obvinění nebylo oprávněné, je zbytečný
➡️moje bývalá kamarádka si klidně spinká, i když mi hrozně ublížila, když vyzradila naše (a hlavně moje) tajemství
Jaj, kolik nocí jsem sušenkovala, hlava makala na milión procent a já ráno vypadala jako hodně vycucaný citrón. Nevěděla jsem, jak vypnout mozek podporovaný emocí strachu a ublížení. Jak to udělat, abych si ty hrůzy netahala do života?
Začala jsem dělat pár jednoduchých věcí, protože jsem nechtěla v životě mít to, co moje hlava vykonstruovala během bezesných nocí.
nenadávám, když nemůžu spát ladím se na to, co se mi povedlo, i když někdy musím hledat trochu dýl když to trvá dýl, vstávám a jdu dělat něco smysluplného (třeba píšu články ) nechávám toho vedle mě spát a užívám si, že mám klid pro sebe čtu si knížku, která mi pomůže pochopit můj život a svět
Je to stejné jako v životě☺️ Co si vybereš?
Spousta lidí volí cestu, která jim nevyhovuje, protože mají strach, co bude.
Život ve své vlastní jednoduchosti se ptá:
➡️Chceš to?
a očekává jednu ze dvou možností:
ANO NE
Nezná NEVÍM, UVIDÍME, MOŽNÁ.
Je to stejné, jako když chcete jet do Brna.
Stojíte na křižovatce a ukazatel vás navádí vlevo směr Brno a vpravo směr Praha. Vy stojíte a víte, ŽE CHCETE JET DO BRNA. Jenomže....
začnete váhat.... ... přemýšlet... dumat... rozvažovat
co když je to jen chyták, tak jednoduché to být nemůže!
... a tak raději se vydáte směrem na Prahu, protože tam jedou všichni
co když někdo ty ukazatele přetočil?
co když to Brno není ta správná volba
.... a v Praze vám uteče něco moc důležitého
co na to řeknou ostatní?
.....vždyť vám říkali, jak je to nezodpovědné se vydat do Brna
Když budete mít trochu štěstí a ustojíte si své rozhodnutí, opravdu odbočíte směr Brno. Možná tam i dojedete, pokud nekývnete na pochybnosti během jízdy, jestli jste NÁHODOU NEMĚLI JET NA TU PRAHU, KDYŽ TAM JEDE TOLIK LIDÍ.....
Život se ptá:
Chceš to?
Ano Ne
Nejsou kolonky na možná a uvidíme. Díky jasnému rozhodnutí se náš život vyvíjí dál. Podle našeho rozhodnutí.
A možná právě proto máme strach to rozhodnutí udělat.
...abychom nakonec zjistili, že to naše rozhodnutí bylo správné..
...pro nás správné..
...pro naší cestu a pochopení života...
...poznali co v něm chceme a nechceme mít a žít.
Tak ať vždycky odbočíte přesně tam, kam chcete jet a pokud se vám to nepovede, tak hned na další křižovatce odbočte správně
Protože právě o tom je náš život