Dřív jsem si myslela, že dávat je ta těžší půlka. Že to je ta disciplína, díky které se poznají dospělí lidé.
Není.
Dávat je to, co umíme. Všichni. Naučili jsme se to.
Víme, kde u toho stojíme. Víme, co máme dělat. Máme z toho dobrý pocit a někdo nám za to i poděkuje. A hlavně — u dávání zůstáváme ti silnější. To je na tom to nejpříjemnější a nejméně přiznávané.
Přijímat je něco úplně jiného
Když nám někdo nabídne pomoc, slyšíme se říkat „to zvládnu" ještě dřív, než to stačíme domyslet. Není to rozhodnutí. Je to reflex, jako když člověk uhne před míčem.
Dlouho jsem tomu říkala skromnost. Není to skromnost. Je to zvyk, který se mnoho let poctivě trénoval.
Protože v roli té, co všechno podrží, se přijímání neučí. Není kdy. Když se o tebe opírá pět lidí, nemáš prostor zkoušet, jaké to je, když se opřeš o toho druhého. A tak ta část zůstane nevyvinutá — jako ruka v sádře, kterou nikdo nerozhýbal.
Co se z toho postaví za dvacet let
Nejdřív pochvala. Ty jsi ta, na kterou je spoleh. Ty jsi ta, co to má srovnané. Ta věta se říká hezky a ženy ji roky nosí jako ocenění.
Pak přijde nepohodlnější část.
Lidé kolem tebe si zvyknou. Logicky. Když se nemusí zapojit, přestanou se nabízet. Když jim vezmeš utěrku z ruky, přestanou k dřezu chodit. A ty potom stojíš v kuchyni sama a máš pocit, že ti nikdo nepomáhá.
Přitom jsi to místo obsadila sama. Ne schválně. Jenom to bylo rychlejší.
V tu chvíli efektivnější.
A pak ta nejtišší část
Přijde den, kdy je kolem tebe plný stůl a tobě u něj není dobře.
Nic se nestalo.
Nikdo se s tebou nepohádal.
Nikdo tě neodmítl, všichni jsou normální.
Jenom nikdo nepotřebuje přiložit ruku k dílu.
Nepotřebují pomáhat ženě, která nikdy nic nepotřebuje a všechno udělá nejlíp. Není proč.
Vztah se nedělá tím, že to děláš rychle a líp — blízkost se dělá tím, že se podělíš o povinnosti. To je jediný způsob, jak se zachová hodnota tvoje i jejich.
A to je také důvod, proč být potřebná je nakonec snazší než být milovaná. Potřebnou se staneš výkonem. Milovaná se staneš tím, že ty i oni máte svou hodnotu a povinnosti.
Co dělat, abys nebyla jen ta dokonale zodpovědná za blaho všech
Nemám pro tebe program na šest týdnů. Mám jednu věc.
Až ti příště nabídnou kafe — a ty určitě děláš to nejlepší, i když to nebude úplně podle tebe — řekni „ano, prosím".
A pak to po nich nedodělávej.
To je celé. Bude to nepříjemné, protože to bude vypadat trochu jinak, než jak to umíš ty. Nechej to tak.
Ten jeden hrníček na kraji dřezu není nepořádek. Je to místo, které jsi někomu přenechala.
Vaše Jarka