Už se vám stalo, že jste měli pocit, jako kdyby vám někdo stál za zády? Nikdo hmatatelný, viditelný, kamarád, nebo manžel, ale v pocitu tak reálný, až se vám zatajil dech?
Mám výhodu, že se nebojím. Možná je to tím, že nemám strach z duchů a tak v mé realitě nejsou viditelní. Myslím ty ošklivé, divné stvůry, ze který jde strach a cítíte paniku.
Roky se pohybuji v úrovních neviditelných a nehmatných energií, jsem zvědavá a zvídavá, a tak se mi občas otevře další utajovaná a tajuplná část pro nás neviditelného světa.
Mnohokrát jsem pracovala s prolínáním realit, které lidem nahánělo strach, přinášelo nepohodlí. A tak se stalo, že jsem bylo pozvána do penzionu, ve kterém si hosté stěžovali na nezvané návštěvníky. Potkávali je na chodbách, v pokojích, večer ve sprše.
Přijela jsem na místo a udělala všechno, co bylo pro ukončení prolínání realit potřeba. Rozprostřelo se klidné ovzduší, zavládlo posvátné ticho a svoboda. Měla jsem domluvené sezení s několika klienty a tak jsem v penzionu zůstala celý den.
Pro sezení s klienty mi byl vyhrazen jeden pokoj, ve které jsme seděli v pohodlných křesílkách a jen z venku byl slyšet otevřeným oknem smích a křik dětín koupajících se v bazénu, který bylo součástí penzionu.
Při povídání s jedním z klientů jsem měla možnost vnímat prolínání realit v přímém přenosu. Dělo se tak pro mé ještě lepší zvědomění, co se v takovém případě děje.
Seděli jsme v pokoji a v tom samém okamžiku jsem "vnímala" paní, která ve své realitě vešla do pokoje, zahalená do osušky. Prošla pokojem do koupelny, kde si svlékla mokré plavky a šla do sprchy. V ten samý okamžik v jiné realitě vstal pán z postele, šel si vyčistit zuby a umýt obličej, aby mohl jít ven.
Vše se dělo v jeden jediný okamžik. Kromě mě nikdo z účastníků o těch ostatních nevěděl, jen měl možná divný pocit, že v místnosti není sám.
Tenkrát to bylo velmi úsměvné a klidné poznávání toho, co my smrtelníci neumíme pochopit z našeho průběhového času. V realitě nekonečnosti Boha se děje vše v jednom jediném TEĎ a tak se občas každému z nás může přihodit, že nahlédneme do reality někoho jiného a ten nás může vnímat jako ducha, který mu stojí u postele. No není to paradox?
I já jsem při setkání s jinou realitou vnímala, že návštěvníci, které jsem "viděla" jen já, mohli mít nepříjemný pocit, že křesla pokoje jsou obsazena nějakými duchy. Z jejich pohledu měli pravdu, mohli vnímat naší energii, která se prolnula v realitě času.