Před rokem jsem komentovala status mojí kolegyně Irenky Marek Brejchové, ve kterém byla během svého pobytu na Bali vyfocená na skútru s tím, že to fakt dala. Tenkrát jsem jí komentovala fotku slovy: "Máš můj hluboký obdiv, tohle já NIKDY, NIKDY, NIKDY neudělám!" A tak se rok s rokem sešel a já dnes POPRVÉ VE SVÉM ŽIVOTĚ ( a že jsem už zažila ledasco) seděla na růžovém oři a snažila se nepřijít o život :)))
Pochopila jsem:
že nemám už nikdy říkat NIKDY že se na Bali jezdí vlevo že si hodně často nevědomky přidávám rychlost lehkým otočením plynu v ručním ovládání skútru a potom mám plnou hlavu hrůzy přijít na to, kde a čím se brzdí že otočit se do protisměru je na skútru pro mě zatím velký problém že i v 10-ti kilometrové rychlosti je možné mít smrt v očích že jsem dnes prodloužila díky smíchu život několika místním lidem ŽE NENÍ CESTA ZPĚT, KDYŽ UŽ JSEM SE OCITLA AŽ TADY ✈️ že je tu další můj rebelský čas⏳
Proč tohle všechno?
protože k moři je to cca 12 minut právě na skútru a já chci jezdit k moři hooodně často protože mi nezávislost zůstala moc pod kůží protože to dali ostatní, tak já to dám taky chci objevovat krásu Bali, když už jsem tu, to je přece jasný
Vzpomínám si, jak jsem záviděla ženským, které sedaly do svého auta tak samozřejmě a frnk, byly v trapu. Dívala jsem se na ně z balkónu pátého patra našeho panelákového bytu a třásla se strachy při představě odpolední jízdy s mým mužem, třemi dětmi a psem.
Teď už mám dávno suverenní přístup k řízení auta, ale co motorka? Uf, tohle tedy bude jízda. A zase se dívám na tu suverenitu místních mužů, žen, dětí. Některé skútry mají zápřah jako naše SUV - takový náklad a množství lidí se vejde na jeden jediný.
A přeji si jedno jediné - suveréně sednout na skútr a neohroženě vyrazit