zeptala se mě pod minulým příspěvkem jedna z žen.
"Jak to, že jste spolu tak dlouho a tvůj muž se změnil?"
Zkusím to tedy nějak shrnout. Pokud čekáte okamžitou úlevu, kouzelný proutek, abraka dabra, tak vás zklamu.
Pracuji na sobě víc jak 15 let - každý den. Ptám se sama sebe, kde dělám co špatně, jak se v tom cítím a to, co se mi ukazuje, měním. Za pochodu a rovnou. Nečekám na zázrak, vím, že je to o mě.
Na začátku mé cesty jsem čekala, že mi Bůh zaklepe na rameno, pochválí mě za to, jaká jsem holka šikovná a já už nebudu muset řešit žádný problém. Že bude stačit, když mu budu říkat, že ho miluju.
Na začátku mého objevování sebe jsem očekávála:
➡️ že budu umět všechno a rychle ➡️ že mě Bůh spasí ➡️ že díky spasení už nebudu muset řešit to, co mě dobíhá ➡️ že bude můj život sluníčkový, já budu mít pusu od ucha k uchu - neustále a napořád ➡️ že můj muž se bude "vzdělávat" v osobním rozvoji stejně a tedy stejně rychle jako já ➡️ bude číst knížky, které mu vrznu nenápadně pod polštář ➡️ bude se mnou přemýšlet - nahlas - o Bohu, Universu ➡️ že ho předělám k obrazu svému a basta❗️❗️❗️ ➡️ že už mě nepotká žádná nemoc, svízel, trable, šílenost, strach, panika ➡️ že budu "osvícená" všude, teda i na zadku - nejmíň ➡️ že to všichni budou vnímat ➡️ že to bude naprosto super ( nohy mi visí z obláčku a já se kývu jako král v Nesmrtelné tetě)
No, upřímně, velmi rychle mi došlo:
že k osvícení mám i dnes asi dost daleko a není to o tom, že budu osvícená až na zadku že ten můj chlap nechce a zásadně nebude dělat to, co dělám já, protože už tak toho mého "osobního růstu" má občas plný zuby a já se mu ani moc nedivím že PROSTĚ TY CHYTRÝ KNÍŽKY ČÍST NEBUDE, protože ho zajímají jiné, chlapské věci, jako je fotbal, basket, hokej protože má plný ruce práce s tím, jak se pořád mění můj postoj k životu protože jsem ho přestala poslouchat a stavím se na zadní a on vlastně má doma z úslužné holky nelítostnou ženskou, která říká dost, když je toho příliš že se ani nestačil rozvést, aby měl doma asi desátou verzi ženský, na kterou si musí zase zvykat že to, co mu prošlo předtím, nemusí projít teď že reaguju okamžitě, takže se on ani nestačí připravit na záložní plán, co když to neprojde že mluvím otevřeně a říkám pravdu - vždycky že říkám. "Se mnou, nebo beze mě" a myslím to smrtelně vážně, když se vrátí do starých kolejí s tím, že to tak vždycky fungovalo
Zkrátka a dobře. Na nic si nehraju a jednám rovně a jasně. Když mi jednání mého muže ubližuje, okamžitě to ví. Když řve, řvu. Ne proto, abychom si užili kus Itálie, ale protože vím, že mě ve svém rozjetém naštvání prostě NESLYŠÍ! Zařvu a z komunikace odcházím. Není proč to omílat dokola. Něco se přihodilo, dám jasně najevo svůj postoj a odcházím z celé situace. To platí nejvíc. Nechám ho v jeho energii samotného. Nechci jí žít já za něj. Není proč. Je to jeho. Já si jdu dělat něco jiného. Zanadávám si a to někdy hooodně jadrně, ale to proto, abych v sobě to doutnající fuj nemusela držet.
On si zůstává ve vlastní energii sám a já vím, že mu v ní není dobře.
Můj muž ví, co dělám. Ví, jak na sobě pracuji. Ví, že já sama na sebe jsem přísná a nekompromisně měním svůj život. Mluvím o tom před ním. Neschovávám se. Chci, aby se on přede mnou taky neschovával.
Za ty roky, co jsme spolu, jsem pochopila:
že chlapa je potřeba ťuknout, aby na to mohl přijít sám že metoda kávomlýnku nefunguje že každý má svou cestu k sobě samému že změna se nedá vynutit, ale dá se na ní dobře navést že upřímnost začíná u mě a potom je nakažlivá že láskou a laskavostí a pravdou se dají dělat zázraky že komunikace je důležitá že život bez her má své obrovské kouzlo že se život žije a ne jen hodnotí že cíl je cesta a že po ní jdeme oba a vlastně nevíme jak cíl má vypadat že nikdy neříkej nikdy, protože je potom sranda, jak se to nikdy mění na vždy
Možná to není všeobecný návod, ale já jiný nemám. Každý vztah je o dvou lidech. Já se ptám: Proč na něj takhle reaguju? Proč mám pocit, že je mu to jedno? Kde jsem si myslela něco jinýho, než řekla? Proč si tohle nechávám líbit? Ale taky říkám jasně DOST, když už je toho příliš. Nevyhrožuju. Když se rozhodnu a když vím, že to jinak nejde, udělám to. Za sebe. Buď se přidá, nebo ne. Mluvím s ním o tom. Ať se mu to líbí, nebo ne.
A zatím se vždycky můj muž přidal, i když to vypadalo hrozivě. Za dobu našeho vztahu se mu život se mnou vždycky vyladil k lepšímu. Ví, že to tak bylo a že to tak bude dál. Jen se musíme měnit k té nejlepší verzi nás obou. Každý sám za sebe a potom společně.
Je to jediná cesta, která začíná a končí u každého z nás. Bez rozdílu.