Roky vedu kurzy a osobní vedení pro ženy. Muži zapovězení nejsou. Zatím ale sedí v kruhu vždycky samé ženy.
A velmi často se tam objeví velké bolesti. Strachy. A taky důkazy.
Hmatatelné až to bolí.
Vztahy už takové prostě jsou.
Věta, kterou svým ženám říkám nejčastěji
Kdyby mě slyšeli ti vaši chlapi, divili by se, jak za ně oroduju.
Neříkám to proto, abych je hájila. Říkám to proto, že ta bolest, to zklamání a ty důkazy s sebou nesou pachuť pomsty a obviňování. A s tou pachutí se nedá stavět nic.
Když žena přijede na kurz, přiveze si s sebou seznam. Většinou ho nemá napsaný, ale zná ho zpaměti. Co on nedělá. Co dělá špatně. Co by stačilo, aby konečně změnil.
A já jí ten seznam neberu. Většinou je totiž pravdivý.
Jenom jí nabídnu, ať se na to podívá z druhé strany.
Zkus si to obráceně
Představ si, že tvůj chlap přijde domů a oznámí ti, že jede na dva dny na mužský seberozvojový kurz.
Řekneš si dobře a pustíš ho. Postaráš se o děti, odjedeš k rodičům, naplánuješ si hezký víkend s kámoškou.
A v neděli večer dorazí domů.
Jenomže místo usměvavého odpočinutého chlapa přijede chlap, co ti vyčte i to, že dýcháš. I to, že jsi podobná mamce.
Obviní tě, že se dost nestaráš.
Že mu neříkáš miluju tě šestkrát denně a že místo milování tě bolí hlava.
Jak by ti bylo?
Většina žen se v tomhle místě zasměje. A pak ztichne.
Protože ony to znají. Jenom z opačné strany.
A teď si vzpomeň, když ses takhle vrátila domů ty
Tohle je ta část, kterou nikdo neslyší rád, a já ji stejně říkám.
Když se člověk někam pohne, má obrovskou chuť to hned vyzkoušet na tom nejbližším. Konečně to vidím. Konečně mám slova. Konečně vím, co je špatně.
A ten druhý, který nikde nebyl a o ničem neví, dostane ránu na uvítanou.
Nedělá se to ze zlé vůle. Dělá se to z nadšení. Ale pro toho, kdo to schytá, je výsledek stejný.
Ten pohled mění spoustu věcí. Ne proto, že by ti někdo vyčítal, že ses hnula. Ale proto, že ti ukáže, kde v tom stojíš ty.
Proč se to nemění ze dne na den
Vztah dvou lidí je vždycky o nich obou.
Tam, kde měl jeden navrch, ten druhý ustupoval.
A tam, kde jeden ustupoval, ten druhý získával svou silnou pozici.
Nestalo se to za týden. Skládalo se to léta, den po dni, z tisíce malých ustoupení, kterých si tenkrát nikdo nevšiml. Kdo uvařil, kdo mlčel, kdo to radši udělal sám, aby byl klid.
A tohle se nezmění z minus sta na plus sto během jednoho víkendu.
Jde to ztuha a pomalu.
Ale každá desítka se počítá.
Minus sto, minus devadesát, minus osmdesát. Většina žen chce vidět plus sto do měsíce, a když ho nevidí, řekne si, že to nemá cenu. Přitom se za tu dobu posunula o třicet a vůbec si toho nevšimla, protože koukala na cíl a ne na cestu.
Co s tím dělám já
Když se přistihnu, že mám v hlavě seznam, položím si jednu otázku.
Chci, aby se změnil on? Nebo chci, aby mi bylo líp?
Protože to nejsou tytéž věci a strašně dlouho jsem si myslela, že jo.
To první není v mojí moci a nikdy nebylo. To druhé je celé moje.
A je zvláštní, jak často se ten druhý pohne sám, jakmile přestanu tlačit. Ne vždycky. Ne hned. Ale mnohem častěji, než by mě kdy napadlo.
Kdybys chtěla jít kus cesty se mnou
Tohle je přesně to, co spolu se ženami děláme v osobním vedení. Šest měsíců, jen ty a já.
Není to kurz ani přednáška. Je to cesta jedné ženy, kterou vede jiná, co je jen o kousek napřed.
Beru jen pár žen najednou, protože víc jich vézt doopravdy neumím.
Jestli v tobě něco při čtení řeklo ano, nekupuj nic. Napiš mi pár řádků o sobě — kde teď jsi a kam by ses chtěla pohnout. Domluvíme si nezávaznou vstupní půlhodinku zdarma a z ní spolu poznáme, jestli je to pro tebe ta pravá cesta právě teď.
A jestli je zrovna plno, napiš mi i tak. Nechám si tvou adresu a dám vědět, hned jak se místo uvolní.
Vaše Jarka