Když jsem poznala svého muže, rok mě učil vyslovit „miluju tě".
Rok.
On mi to řekl a moje odpověď? Já tebe taky.
Ne že bych to necítila. Cítila jsem to tak, že mi z toho bylo skoro nedobře. Jenom jsem pro to neměla slova, protože se u nás doma nikdy neříkala. Nekřičelo se, nebilo se, nedělo se nic zlého — jenom se to neříkalo. Nikdo se u nás moc neobjímal a nikomu to nepřišlo divné.
Toužila jsem po lásce a neuměla ji vyjádřit. To jsou dvě věci, které jdou dohromady mnohem častěji, než by člověk čekal.
Naučila jsem se to. A stejně jsem pokračovala po svém
Po roce už jsem uměla říct „miluju tě" od srdce. Šlo to.
Jenže vedle toho ve mně pořád běžel starý program — ten, co se jmenuje jsem hrdina a všechno zvládám. A ten uměl něco, co bylo pro mě mnohem snazší než slova.
Ukazovat lásku tím, že zvládnu uklidit, uvařit, postarat se.
Tak jsem to dělala jako holka. Tak jsem v tom pokračovala jako dospělá. A protože jsem byla dospělá, přidala jsem si další disciplíny.
Zvládnu dvě práce. Zvládnu vykrýt potřeby zákaznic i o víkendu. Zvládnu nic nevnucovat a přitom předvídat, co bude potřeba, dřív, než si o to někdo řekne.
Den za dnem. Rok za rokem.
Nikdo mě o to neprosil
Tohle je ta část, kterou jsem dlouho nechtěla slyšet.
Nebylo to potřeba. Nikdo mi to neuložil, nikdo mi nevyhrožoval, nikdo nestál nad kalendářem a nekontroloval, jestli mám splněno.
Já jsem si myslela, že to tak je správné. Že to tak musí být.
Časem se z toho stane nepsaná dohoda, kterou ti nikdo nepředložil a ty ji přesto každé ráno znovu plníš.
A to je zákeřnější než jakýkoli tlak zvenčí, protože proti tlaku zvenčí se dá bránit. Proti vlastnímu přesvědčení ne. To si nesete všude a v noci se s vámi ukládá.
Co mě to stálo
Doma i v práci jsem byla výkonná, odolná, připravená, pečující. Přesně ta, o které se říká, že je na ni spolehnutí.
Odevzdávala jsem přitom kousky svého těla.
Prošla jsem únavovým syndromem s podporou lékařky, která se na mě usmála a vyhodnotila to slovy: vy jste nějaká přecitlivělá. A nechala mě pracovat dál.
Nedivím se jí. Vůbec se jí nedivím. Přišla k ní ženská, která všechno zvládá — kdo by u takové hledal, že je na dně? Vždyť jsem to sama celý život vysílala do světa. Já jsem ta, která lásku vyjadřuje tím, že všechno zvládá.
Když člověk nosí takovou ceduli, přečtou si ji všichni. Včetně lékařů.
To, co mi došlo nejpozději
Trvalo mi hloupě dlouho pochopit jednu jedinou věc.
Když lásku dokazuju tím, co udělám, tak ji ten druhý nemá jak vrátit. Nemá čím.
Zamyslete se nad tím na chvilku, protože to zní nevinně a není to nevinné.
Kdybych milovala tím, že uklidím líp, uvařím líp a všechno zařídím dřív — čím mi to má ten druhý oplatit? Musel by uklidit ještě líp. Musel by mě předběhnout. A protože v tom mám dvacet let náskok, tak nemůže.
Takže mlčí. Nebo dělá něco jiného, někde jinde, pro někoho jiného, kdo ho k tomu pustí.
Já mu k tomu nenechala místo. Zaplnila jsem ho sebou a svým udělám to líp.
Psala jsem o tom nedávno celý článek — o tom, že přijímat je ta těžší půlka a že dávat umíme všechny, protože u toho zůstáváme ty silnější.
Co s tím dělám teď
Nechávám věci stát tak, jak je někdo udělal.
I když to nelícuje. I když bych to udělala jinak. I když mě v ruce svrbí to jít srovnat, protože přece vím, jak to má být.
Nedělám to proto, že bych zlenivěla. Dělám to proto, že každé takové srovnání říká jednu jedinou větu: takhle ne. A ten druhý ji slyší, i když ji nevyslovím.
Je to mnohem těžší, než to zní. Nedaří se mi to pořád.
A to hlavní
Život není o důkazech, jak jsem dobrá.
Je o tom, že miluju.
Už dávno to umím říct. A říkám to — často, nahlas, i když se u nás doma nikdy neříkalo a i když mi to trvalo rok, než jsem to poprvé dostala přes pusu.
Protože můžu.
Vaše Jarka