„Nejdřív práce, potom zábava."
Moje babička to říkala s utěrkou přes rameno, když jsem nechtěla po obědě pomoci s nádobím.
Nebyla zlá. Myslela to dobře. Ona sama tak žila celý život a nikdy si nestěžovala.
Tu větu jsem si odnesla. Jako spoustu jiných vět, které nám někdo kdysi řekl a dávno na ně zapomněl.
My ne.
Před pár dny jsem se pod svým příspěvkem ptala, kterou větu nosíte vy. A tuhle mi napsaly dvě ženy. Každá zvlášť, aniž by o sobě věděly. Jedna k tomu dodala, že se u nich doma používala „velmi často".
Tak jsem si řekla, že se na ni podíváme zblízka.
Jak se tahle věta propisuje do našeho života
Na první pohled je to rozumné pravidlo. Nejdřív povinnosti, pak odpočinek. Není proč o tom polemizovat.
Jenže práce nikdy neskončí.
Vždycky se najde další košík prádla, další úkol, něco, co je akutní.
A to „potom" se posouvá.
Na večer.
Na víkend.
Na dovolenou.
Na důchod.
Až jednoho dne zjistíš, že jsi celý život čekala na to, až bude lepší čas, lepší okolnosti.
Ta věta totiž neříká jen „nejdřív udělej, co je potřeba". Říká mnohem víc. Říká, že radost si musíš zasloužit. Že odpočinek je odměna a vlastně ani není tak potřeba. A že dokud není hotovo, tak si to nezasloužíš.
Jenomže hotovo není nikdy.
Co je za touhle větou?
Ta věta nás chrání a někdy omezuje.
Dokud pracuješ, nikdo ti nemůže nic vyčítat. Dokud jsi užitečná, máš své místo.
Je to věta, za kterou schováš svou únavu, svůj smutek i to, že bys chtěla něco jen pro sebe.
Před všemi.
I před sebou.
A tak se stane, že po letech nevíš, co tě vlastně baví. Ne proto, že bys zestárla. Ale proto, že všechno, co nebylo užitečné, vypadlo jako první.
Přesně o tom je i sedmý díl Heleny. Helena se tam kamarádky zeptá „Co jsi měla ráda?" a ona musí dlouho počítat, kdy to bylo naposledy.
Nechci ti brát pracovitost. Je to kus tebe a je skvělá.
Jen se tě chci zeptat, kdo ti vlastně řekl, že radost si musíš nejdřív zasloužit?
Dopřej si jeden malý krok
Dneska, ještě než budeš mít hotovo, dopřej si deset minut.
Uvař si čaj nebo kafe, sedni si k oknu a vypni hlavu. Nádobí počká. Na telefonu si dej letový režim, dovol si být pár minut nedostupná.
Možná se ti v hlavě hned ozve, že bys měla něco dělat. Nevšímej si jí. Neodpovídej jí. Dýchej a dívej se ven.
A neboj, svět se nezboří. Prádlo tam bude i za deset minut.
A pak se zeptej sama sebe:
Co kdyby „potom" mohlo začít teď?
Kdybys na svou cestu nechtěla být sama, ráda ti pomohu
S opouštěním starého pracuji se ženami v osobním vedení. Šest měsíců, jen ty a já. Hledáme, odkud se to staré vzalo, k čemu ti kdysi sloužilo a jestli to ještě potřebuješ.
Jestli v tobě při čtení něco řeklo ano, napiš mi pár řádků o sobě. Domluvíme si nezávaznou vstupní půlhodinku zdarma a spolu poznáme, jestli je to pro tebe ta pravá cesta právě teď.
❤️ Jarka